Magická zahrada

Letošní léto bylo první po dlouhé době, kdy mi byla dána trocha klidu. Starší děti odjely na tábor, dcera k babičce a náš dvouletý syn je takřka samostatný. Dům dostavěný a zařízený, podnikání rozjeté.

Nastal čas na VÝDECH.

Můj původní plán na volný červenec byl ambiciózní. Chtěla jsem rozehrát naši zahradu. Představa byla taková, že bude ještě více plná květin, celá terasa obrostlá květy, před domem založené francouzské záhony s retro francouzským sezením, pod jeřábem japonské zákoutí s bambusy, písečkem a kamínky. Miluji květiny.

Plán na tři týdny, po dobu trvání tábora. Hmm… Ano, tušila jsem, že všechno to asi nestihnu, ale že nezvládnu NIC, to jsem nečekala.

Stala se mi totiž taková zvláštní věc.

Chodím po zahradě a přemýšlím, kde začnu. Zahrada je založená a krásná už teď, ačkoliv leckterý zahradník by se mnou mé nadšení asi nesdílel. Je totiž přírodní a divoká, se spoustou nevšedních trvalek, které se začínají pomalu rozrůstat, bujet a žít si svým vlastním, nespoutaným životem.

Zákoutí, vinoucí se cesty, bylinková spirála, domeček, velké vzrostlé stromy a hlavně louka, za kterou začíná les.

Chodím dokola.

Myšlenky odchází a já si užívám radost ze samotné chůze. Chodím bosa, pozoruji a žasnu. Vnímám rostliny a stromy kolem sebe. A je to nějak zvláštně jiné než kdykoliv dřív. Ano, vím, měla bych jít vařit, aby měl Štěpán včas oběd…

Něco mě však drží a nepustí, a tak chodím a můj syn se mnou. Už to trvá hodinu, dvě, tři? Syn stále se mnou. Neprotestuje, líbí se mu to. Tohle nepočká.

Zahrada se proměňuje.
Je magická.

V tomto rozpoložení potkáváme PROSKURNÍK. Zatím jsem si ho tolik nevšímala, ačkoli vím, že je léčivý. A teď tu stojí přede mnou a je to partner. Ano, PARTNER. Dívám se na něj, ale moc ho nevidím, vnímám spíš to „něco“, co je za ním.

Něco? Co to je? Kde se to vzalo?

Moje hlava ví, že se dá rozmlouvat s rostlinami a už nějakou dobu se to snaží dělat. Ví, že se říká, že rostliny mají duši, která přebývá v vyšších sférách… Ví toho spousty, někdy až moc. Teď se však ocitá mimo hru. Nic nevím a jen VNÍMÁM.

Tak zřetelně jako Rákosníčkovu mlhu, která by se dala krájet.

Procházím branou do jiné skutečnosti. 

Vstupuji do ticha.

Jde to samo. Rostlina promlouvá. Kus utrhnu a jdeme dělat výluh. Pak další listy na špenát. Na špenát? Opravdu? No tak dobře, poslouchám. Trhám lístky a jdu vařit.

Jde to samo. Tiše pozoruji své pohyby. Vaření se děje…

Magická kuchyň.

Nevím, co „se“ do špenátu dalo za koření, ale chutná to výborně. Ještě květ DENIVKY navrch, ať má Štěpán radost a oběd je hotový.

Dojídáme a usínáme v trávě.

Zdá se mi sen. Sen o proskurníku. Roste a roste, až je větší než já. Převyšuje mě a roste dál. Prostupuje mnou a zaplňuje prázdná místa. Naplňuje mě, vyživuje a ukazuje, kde v těle je ho potřeba.

Opravdu potřeba? Nebo to byl „jen“ sen?

Další den pokračujeme. Tentokrát nás zastavil MĚSÍČEK. Vím, že bych měla sklidit rybíz a vyplít záhon. Měsíček však volá.

Chvíli ho pozoruji, až mě napadne, že se v něm „vykoupu“. Lehám si do trávy, zavírám oči, zasypávám se hojností květů a nechávám se prohřívat sluníčkem. Jen na chviličku, než to Štěpán zjistí a zalehne mě.

Trhám květ a přihazuji ho do kopřivového čaje.

KOPŘIVY mě dnes taky zvábily. Vím, už není jaro a jejich hlavní sezóna je ta tam. Ale novým, malým a křehkým lístkům nelze odolat. Štěpán sedí vedle mě a přikusuje květy lichořeřišnice. A já jsem docela ráda, že nikdo nepozoruje, co to tady „provádíme“ za divné pokusy.

Sedíme na Slunci a je nám hezky. Dopolední siesta.

Přijíždí táta, zahradník tělem a duší. Okoukne zahradu a jeho pohled mi stačí k tomu, abych si udělala představu o tom, co si o ní myslí. Ano, tati, ptačinec žabinec se mi na tomhle záhonku rozrůstá, ale opravdu ho nemusíš plít, trhám si ho do smoothies nebo ho dávám do jídla. Anebo do pusy. Štěpán přibíhá a trhá mi křehčí, malé lístky, které zatím nejdou do květu. Ví, že je mám radši.

Den za dnem utíká a nám je blaze.

Zkoumáme černohlávek, řebříček, echinaceu, sléz a popenec. Uzobáváme arónii, rakytník, rybíz, maliny a lesní jahody. A vaříme z toho, co nás přivábí.

Přichází svatá Anna a její chladná rána.

Ptáci přestávají zpívat. První známka blížícího se podzimu. Děti se brzy vrátí. Já vím, tentokrát jsem to s tím plánováním opravdu nezvládla. Tentokrát jsem se programově, drze a prachobyčejně flákala.

Wow, tak přecejen to umíš, Lucinko! A jak pěkně ti to šlo!

Tak konečně…

Vyhrálas sama nad sebou.

Ano, neobarvila jsi závěsy, nenatřela židle, neušila nové polštářky na pohovku, nepřetřídila sklep a nezaložila tu francouzskou zahradu. Ale to přece vůbec nevadí.

Bylo to krásné. 

Mám radost z toho, jak zábavná ta naše zahrádka dokáže být a jsem vděčná, že nám bylo dáno ji takhle intimně  zažívat.

Děti se vrací a náš malý Štěpán má velikou radost. Peru, vybaluji, peču a vařím a ladím se do světa ruchů a vzruchů.

Ale brzy se vrátím… Zase vstoupím do ticha.

Přidáte se ke mně?